"Za jaký vlastně konec ten středeční pohřeb českého fotbalu vzít? Příčin totálního krachu je moc. Od našich nejspíš přeceňovaných fotbalistů, přes trenéra, který postupně ztratil autoritu a hráči mu přerostli přes hlavu, až po současné komické vedení fotbalového svazu.
Když začnu u barážové odvety, musím kroutit hlavou nad základní sestavou, nad přepychem čtyř obránců, mezi nimiž se navíc dost nepochopitelně objevil zoufalý Johana. Přece bylo jasné, že Belgičani přijedou bránit bezbrankovou remízu, že se do útočení vůbec nepohrnou. Což se nakonec potvrdilo.
Když už, tak na místě pravého obránce mohl nastoupit Poborský, který by tuhle roli zvládl. Jezdil by podle lajny, doplňoval středovou řadu a před ním mohli hrát buď Sionko, nebo Šmicer. A co je hlavní, Poborský na rozdíl od Johany umí přihrát.
Pravda, začali jsme famózním tlakem, vypadalo to nadějně, gól byl otázkou času. Jenže po čtvrthodině se soupeř zklidnil a naši hráči v čele s Nedvědem se víc než do soupeře začali navážet do rozhodčího. Tady musím vzpomenout především Nedvěda. Byl nervózní a zápas naprosto nezvládl, víc gestikuloval a rozčiloval se, než hrál. A tak si už poněkolikáté říkám, jestli právě jemu ta kapitánská páska patří.
Převahu jsme měli celý zápas, ale nechápu, že když máme technickou zálohu, proč se víc nehrálo přes ní. Místo toho jeden nakopnutý míč za druhým, všechno vzduchem na Lokvence, který také nebyl ve své kůži. A šokovalo mě, že po těch nákopech byli u drtivé většiny odražených míčů Belgičané. Místo aby se k belgické šestnáctce valila naše lavina, zůstávala mezi útokem a zálohou propast. Jak také jinak, když předpokládaný režisér Rosický zůstával ve středovém kruhu.
A když už jsem u Rosického, připadá mi, že si před ním všichni sedli na zadek. Včetně Chovance. A velký podíl na tom mají novináři. Měl být ve středečním zápase spasitelem, ale on totálně selhal. Nerozjížděl útoky, nebylo ho plné hřiště, nikoho neuvolnil, soupeře neobešel. A jeho ofenzivní kolegové v záloze? Také žádná sláva, také se nepokoušeli o přečíslení. O Nedvědově blamáži jsem už mluvil, snad bych jen dodal, že zrovna on to s míčem moc neumí. A Poborskému nevyšly dvě kličky a vytratil se.
Dokola se mluví o české fotbalové chytrosti, jenže ta vidět nebyla. Proč se míč nedržel na zemi, proč se víc nehrálo přes středovou řadu? Na belgický val by platila chytrá přihrávka, ale viděli jsme vůbec nějakou? A jak jde s chytrostí dohromady, když je Baroš pětkrát šestkrát v ofsajdu?
Dostávám se k trenéru Chovancovi. Zjednodušeně bych řekl, že se příliš uspokojil minulou vydařenou kvalifikací. Jenže potom přišly nezdary na mistrovství Evropy, pak dvakrát trápení s Maltou, velké štěstí v domácím zápase se Severním Irskem, dvakrát rozpaky s Dánskem, výbuch na Islandu. Tak to už se musí něco změnit. To už trenér musí něco vymyslet, pořádně zařvat. Jenže on se spoléhal, že to prostě pojede samo.
Dál se jasně ukázalo, že v mužstvu neudržel disciplínu. Chovanec byl k rádoby hvězdám moc povolný a dojel na to. Hráči hážou dresem, kopají do něj, jsou vylučováni za nesportovní chování a zbytečné fauly, vyhlašujou válku novinářům. Tak tohle přece není v pořádku.
To všechno vedlo k naprosto zbytečně zbabrané kvalifikaci a k ostudě v baráži. Je logické a běžné, že trenér v takovém případě rezignuje. Očekával jsem, že Chovanec předstoupí před novináře a řekne: dělal jsem co mohl, ale cíl jsem nepslnil, tak odstupuji. Chovanec takové gesto udělat měl. Pořád ještě by mu slušelo, pořád ještě mohl ukázat svou velikost. Jenže on to neudělal a tak se musím ptát, jestli vůbec veliký je.
Ale není všechno v trenérovi. V národním mužstvu se poslední dobou hodně změnilo klima. Nechci nikomu sahat do svědomí, ale vypadá to, že mnoha hráčům záleží víc na jejich klubech než na reprezentaci. Například Nedvěd či Řepka to dokázali několikrát.
A moje poslední připomínka, která se nejspíš leckomu nebude líbit. Pořádek v reprezentaci nedokázalo udělat ani svazové vedení. Pokud tedy ta současná sestava na Strahově vedením je. Ať byl Chvalovský jakýkoli, měl k národnímu mužstvu optimální vztah. Tenhle opravdový fotbalový srdcař chodil mezi hráče, měl u nich autoritu a v mužstvu byl pořádek. Zkrátka klapalo to. Ale nedovedu si dost dobře představit, že by kabinu národního mužstva dokázal stejným způsobem oslovit úředník Obst. Pokud tam vůbec zajde."
