Na rozdíl od Brazílie nebo Německa o něm moc nevědí. Prahnou po rozhovorech s Rosickým a Nedvědem, touží co nejpřesněji znát zdravotní stav Kollera a Baroše.
Nedozvědí se takřka nic.
Svéhlavý trenér Brückner nerad cokoli prozrazuje. Pro Nedvěda či Poborského jsou média nechtěným zlem. A doktoři si dávají se zdravotní diagnózou hodně načas.
Když se v úterý večer vrátili Baroš s Kollerem z vyšetření v Duisburgu, lékaři promluvili až na naléhání novinářů druhý den před polednem.
Mezitím 17 hodin spekulací, co zdravotní test odhalil. Budou hráči v pořádku? Neodjedou z turnaje?
Mužstvo je uzavřené v hotelu. Neexistuje odsud jediná aktuální fotografie. Den otevřených dveří pro novináře vedení výpravy poprvé v historii odmítlo. Brückner si to nepřál.
Zato z německého tábora můžete vidět, jak hráči v berlínském hotelu hrají ping-pong a počítačové hry.
Po tréninku mluví s novináři jen čtyři předem vybraní čeští fotbalisté. Mají to za povinnost. Sedí na vysoké, jakoby barové židli, kolem hrozen přetlačujících se rukou s nastavenými diktafony.
Po deseti minutách konec. Čas je přesně měřen. Totéž ještě věnují televizím - a pak hráči nenávratně zmizí.
Nevybraní hráči jdou oploceným koridorem z hřiště. Někdy se krátce zastaví u fanoušků žadonících o podpis, poskytnou pár vět novinářům. Jak kdy. „Všechno už víte, nemám co říct,“ odmítl včera Rosický.
Běžnou praxí jsou i uzavřené tréninky. Jako včera. Nejspíš se při nich pilují standardní situace, ale... „Nic nepovím,“ tají jindy sdílný Petr Čech.
Hřiště při uzavřeném tréninku střeží ze všech stran policie, nikdo se nesmí přiblížit. Na plotech visí plachty. Včera ještě o metr vyšší, jelikož předtím je zdolali fotografové tím, že si stoupli na lavičku.
Nejznámější špioni světa vám dnes spolehlivěji zjistí vojenské tajemství než zákulisí českých fotbalistů.
|
Itálie 1990: Skuhravý zval na bar, ale hlídal dveře Na Bisceglii, sídlo československých fotbalistů před osmifinále mistrovství světa 1990 s Kostarikou, nezapomenu. A nejen kvůli čtyřicetistupňovému žáru, který tam vládl. Po zápase jsme seděli do jedné v noci na baru s Tomášem Skuhravým. Kouřili jsme, popíjelo se. A on jen pokukoval po dveřích, kdyby někdo šel. Rozhovor se dělal náramně. Pár minut poté podepsal smlouvu Janovu. Ráno nás vítal jako „Ital“. Přístupně se choval celý tým, Hašek, Chovanec, Kocián, Kinier, Kadlec i další. Rozhovory jsme dělávali v hotelových recepcích nebo na zahradě u bazénku. Sami jsme si hráče volali telefonem z hotelové recepce. „Pojďte radši sem za roh, máme ležet,“ říkali spiklenecky. Trenér Vengloš nám musel dát vždycky svolení. Ale když odjel do města, kluci přicházeli na kávu sami. Nálada nepoklesla ani po porážce s Itálií. Hráči seděli u člověče, nezlob se. Knoflíček s Mikloškem ještě házeli kostkou, ale Kocián už byl vyřazený ze hry. „Já byl nejlepší zase včera,“ usmíval se. Půvabným hosteskám i fanouškům před hotelem se pak rozdávaly suvenýry. Nevadilo, že zbyly jen spony do kravaty. Anglickým novinářům jsem zase překládal, co znamenají jména našich fotbalistů. Skuhravý? Ve slovníku jsem našel slovo naříkat. Bílek? To je část z vajíčka. A Knoflíček? Začal jsem ukazovat na malinký knoflík u košile. Oni si jen psali do notýsků a pak hned letěli diktovat do telefonů. Ve Florencii v tiskovém středisku všem Čechům říkali Kubík - podle našeho záložníka, jenž hrál v jejich klubu. Poprvé jsme se tam potkali s počítači, v nichž byly databáze a statistiky. Ale sami jsme ještě psali na strojích a články do redakcí faxovali. Cestou jsme se doslechli z rádia o triumfu Václava Havla v prezidentských volbách. To jsme si oddechli, věděli jsme, že už nás soudruzi z ÚV KSČ nebudou pronásledovat. Napsali jsme v Itálii hotový román, bestseller nejen v knihovně našeho fotbalu. JAROSLAV ŠÁLEK, bývalý redaktor MF DNES |
