Je pondělní večer a střecha hotelu Plaisance, ležícího těsně u moře, odolává náporům silného větru. Dovnitř se trousí postavičky v péřových bundách a čepicích.
Ne, v tomto ročním období hotel, který stojí poblíž známého Oceánopolisu se spoustou unikátních akvárií, nepraská ve švech pod náporem turistů, to jen fotbalisté místního klubu Stade Brestois kráčejí na společnou večeři.
Mezi nimi i Mario Lička a Tomáš Mičola, kteří jsou součástí francouzské fotbalové senzace. Když jsme se před týdnem potkali, čekal na Brest těžký týden: odložený zápas s Lens a hlavně šlágr v Paříži proti Saint Germain.
"Letíme už v sobotu, což je něco mimořádného, jinak se běžně dopravujeme až v den zápasu. Pokud hrajeme večer, tak letíme ráno. Do Paříže ale cestujeme normální linkou, a protože po zápase už nic neletí, vracíme se až v pondělí. Hezký třídenní výlet," těšil se Lička na souboj o první místo. Výsledek se však nepovedl, tým prohrál 1:3.
Brest je nováčkem ligy. Vrátil se do ní po 19 letech a fanoušci jsou nadšení. "Lidé mě poznávají a v obchodech dostávám slevy, ač jsem zatím moc nenahrál," říká Mičola a Mario Lička dodává: "Není to sice jako v Itálii, kde jsem v Livornu jen svou přítomností vyvolal v kině rozruch, ale stejně jsem překvapený, jak Brest žije fotbalem."
Tažení Brestu připomíná příběh o Popelce. Měli bojovat o záchranu, ale do Paříže jeli s tím, že když vyhrají, budou jen na horší skóre druzí. V kabině přitom vládne uvolněná atmosféra.
"V úterý a středu trénujeme dvoufázově, a když ve čtvrtek cvičíme střelbu, tak sotva pleteme nohama. A náš trenér se nám směje, kam to pálíme. Tohle by se v Ostravě za trenéra Koubka určitě nestalo, ten by nám dal co proto. Ale ten náš se nám normálně chechtá," vypráví Lička.
Alex Dupont, trenér Brestu, je postavičkou sám o sobě. Má byt v Monaku, na tréninky jezdí na harleyi, v garáži mu stojí porsche. Životem se baví.
"Ještě jsme ho neviděli rozčileného, přitom důvodů by měl dost. Třeba naše hřiště – je v hrozném stavu. Stačí, když pět minut sprchne, a už se na tom nedá přihrát třikrát za sebou," říká Lička, který je na rozdíl od Mičoly pevným členem základní sestavy.
"Všichni jsou naším postavením nadšeni, ale my dobře víme, že se hráčským kádrem nemůžeme rovnat nejlepším. Všude působíme trochu jako atrakce."
Když hráči Brestu přijeli do Bordeaux, na Ličku z legrace zaútočil domácí záložník Jaroslav Plašil: "Kde ksakru jste? Už tady na vás půl hodiny čekám!" Hosté totiž vypadali jako banda turistů. "Ale nakonec jsme tam stejně vyhráli."
I na nedělní šlágr do Paříže vyrazil podceňovaný nováček bez zbytečného stresu. Ač v třeskuté zimě prohrával už od 5. minuty, ukázal pro 30 tisíc fanoušků radostnou, nebojácnou hru s hezkými kombinacemi. Chvílemi to vypadalo, že Brest hraje doma – v hledišti jim tleskaly tisíce Bretonců (nezapomeňme, že jich v Paříži historicky žije spousta, zejména v okolí známého Montparnassu).
Neohrožení Bretonci se nakonec z Paříže ke svým majákům vrátili s prázdnou, přesto náladu neztrácejí. Vždyť jim na vedoucí Lille chybějí jen tři body. "Víme, že jsme na špici tabulky jen načas," říká Lička. "Máme svou vlastní ligu, ve které musíme uhrát 40 bodů, to prý na záchranu stačí."
Takže ještě 15...
