"Bylo to krásné, nezapomenutelné," říká třiačtyřicetiletý Schmeichel na finále proti Bayernu Mnichov.
Jestli měl tehdy přes metrák, dnes váží ještě o 20 kilo víc. Moc se nehýbe, ani pro radost nechytá, zato je hvězdou televizního vysílání. A pořád má stisk jako medvěd. Obrovské tlapy, bývalý postrach útočníků, mu zůstaly.
Vzpomínáte často na vítězné finále Ligy mistrů?
Celá ta sezona byla speciální, byl to můj poslední rok v Manchesteru, končila jedna moje éra. A to, jak skončila, bylo něco extra.
Ještě v 89. minutě finále jste s Bayernem prohrávali 0:1 a vy jste přes celé hřiště sprintoval na roh, po němž jste pomohl Sheringhamovi k vyrovnání. Jaké to bylo v té chvíli?
Člověk nevnímá čas, cítí jen to, že nechce prohrát, vidí naději. Neztrácel jsem víru. Ale že se nám ještě podařilo zápas otočit, to bylo neuvěřitelné štěstí. Liga mistrů přináší nádherná dramata, krásné okamžiky. I Liverpoolu se něco takového povedlo – před dvěma lety. Ve finále vyhrál zápas, ve kterém prohrával 0:3.
Bylo vítězství nad Bayernem nejlepším momentem vaší kariéry?
Zvednout nad hlavu trofej Ligy mistrů byla má poslední věc v Manchesteru. Konec nemohl být lepší. Ale já jsem měl štěstí na spoustu takových chvil. V zápasech za Dánsko i za kluby. Byl jsem ligový šampion s Bröndby Kodaň, s Manchesterem i se Sportingem Lisabon. Je nemožné vybrat jediný nejlepší okamžik.
Co třeba vítězství na Euru 1992? Dánsko přijelo na poslední chvíli jako náhradník za Jugoslávii, vyřazenou z politických důvodů.
Na to mám jen krásné vzpomínky. A vůbec, já vždy považoval Euro za těžší turnaj než mistrovství světa.
|
Peter Schmeichel Dnes komentátor dánské televize TV3+. Narodil se 18. listopadu jako syn polského klavírního virtuosa, dánské občanství získal až v sedmi letech. V brance proslul báječnými zákroky i bouřlivým chováním. Také proměňoval penalty, jednou dal v anglické lize gól po rohovém kopu. Čtyřikrát byl na Euru, jednou na mistrovství světa, třikrát byl dánským fotbalistou roku. Čtyřikrát vyhrál dánský titul (s Bröndby Kodaň), pětkrát anglický (s Manchesterem United) a jednou portugalský (se Sportingem Lisabon). Třináct let po sobě neskončil v lize horší než druhý. Kariéru ukončil v roce 2003 v Manchesteru City. Za národní tým odchytal rekordních 129 zápasů a vstřelil jeden gól. |
Proč?
Drtivá většina nejlepších týmů světa se koncentruje v Evropě. Šance, že vás na mistrovství Evropy potká lehký zápas, se rovná nule. Na rozdíl od mistrovství světa, kde jsme hráli třeba se Saúdskou Arábií nebo Jižní Afrikou. Ty zápasy jsme prostě museli vyhrát. Zato na Euru? Jen si vzpomeňte na rok 2000. Zápas s domácími Nizozemci, pak s favorizovaným Českem a s Francií, která nakonec turnaj vyhrála.
Co si vůbec myslíte o Česku?
Získalo skvělou reputaci na Euru v Portugalsku. Pamatuju hlavně na zápas proti Nizozemí, který jste báječně otočili. Byl to nejlepší zápas turnaje.
Už tehdy před třemi lety v české brance zářil Petr Čech. Je to podle vás nejlepší gólman planety?
Čech pracuje extrémně dobře. Abyste uspěli v anglické lize, potřebujete spoustu zkušeností, přitom on přišel do Chelsea docela mladý. Všechny už přesvědčil o své kvalitě.
A vám vzal všechny brankářské rekordy: v počtu vítězných zápasů s nulou, v počtu nul za sezonu i v délce neprůstřelnosti.
Je velmi, velmi dobrý. Bohužel ho na podzim potkala ta nešťastná nehoda, která ho nadlouho vyřadila. Teď chytá v helmě, což je pro diváky zajímavé, ale pro něj to musí být těžké, protože helma mu připomíná osudovou chvíli před zraněním. Všechny zajímalo, jestli se dostane na stejnou úroveň, na jaké už byl, a on to dokázal. Je silný a statečný. Když vás potká těžké zranění, vždycky je složité se vrátit. Ale podívejte se na něj – je fantastický!
Můžete porovnat kvality Petra Čecha a Petera Schmeichela?
Prosím ne, to nechci dělat. Já chytal v jiné době, před spoustou let.
Ještě jednoho českého hráče jste potkal, s Karlem Poborským jste hrával v Manchesteru. Pamatujete?
Jistě, Karel byl výborný hráč. A udělal mi radost, že se konečně nechal ostříhat. Vypadá o hodně líp.
Mimochodem, Poborský dostal nabídku, aby příští mistrovství Evropy komentoval pro českou televizi Prima. Co tomu říkáte jako expert?
Jen do toho, Karle! Můžu mu to jen doporučit. Může ho to bavit. Člověk zůstává v kontaktu s velkým fotbalem, i když ho zrovna nehraje.
Vy nemáte při vysílání nervy?
Je to zábava. Jen se musíte připravit a pak jedete podle scénáře. Když ale ošidíte přípravu, plavete v tom.
Když jste ještě chytal, před důležitými zápasy jste se uklidňoval hrou na klavír. Platí to ještě dnes?
Ne, už nehraju. Na zkoušení potřebuju spoustu času, což nemám.
A fotbal si ještě zahrajete?
Už to nejde. A teď musím jít, bohužel. Musím se připravit, jdu komentovat Ligu mistrů.
|
Z legendy je televizní moderátor. A tak šprtá zprávy a pudruje si nos Jenže když se spustí vysílání, přesně v 19.31, je legendární brankář Manchesteru United připravený jako ze žurnálu: moderní oblek bez kravaty, načesané vlasy, napudrovaná tvář, po rýmě ani památky. "Je to naprostý profík. Štěstí, že pro nás začal pracovat," líčí Anders Bay, editor televizního programu. Schmeichel se po kariéře gólmana vrhnul před kamery. Slovní zásobu má třiačtyřicetiletý obr výbornou, zkušenosti ještě větší. "Peter všechno ví. Zeptejte se ho, jak se asi cítí hráči Manchesteru, když prohrávají? Taková hloupost, on to ví dokonale, on to zažil," říkají o něm. Už tři roky působí Schmeichel jako moderátor v trojici hvězd dánského fotbalu. Sedí za stolem, který připomíná rozpůlený fotbalový míč, před sebou pozoruje zabudovaný počítač a po levé ruce má velké spoluhráče.
S bývalým záložníkem Brianem Laudrupem vyhrál senzační zlato na mistrovství Evropy 1992. Preben Eljkaer Larsen zase býval elitní střelec i vášnivý kuřák, denně vykouřil třeba dvě krabičky. A dnes? Cigaret se poslední měsíce nedotkne. Za jedním stolem sedí tři ze čtyř největších osobností dánského fotbalu, chybí jen Michael Laudrup, bývalá hvězda Barcelony, který se do televize nehrne. Schmeichelovi obsazení vyhovuje, už tři roky se nemění. "Oba kluci jsou skvělí. Rádi mluví, jsou připravení. Vedle nich nemám důvod být nervózní," říká. Amatér se však na jeho křesle potí. Zkusil jsem si to. Do středečního vysílání šlágru Ligy mistrů mezi Barcelonou a Liverpoolem zbývaly dvě hodiny, když se ozval komentátor utkání Carsten Werge. Stál v kotli stotisícové arény Nou Camp, díval se z plazmových obrazovek ve studiu a čekal otázky. "Býváte ještě nervózní, když vás čeká přenos?" ptám se ho na dálku. "Ne, to vůbec. Když se dobře připravíte a odpočinete si, není důvod," odpovídá s úsměvem. Zato já na bílé židli koktám, hlas se třese, jistota se vytratila. Schmeichel se ve studiu chová sebejistě, jako by se pro práci v televizi narodil. "Miluju, když můžu komentovat Ligu mistrů, mluvit o nejlepším fotbale na světě. Je to skvělý, ale zodpovědný job. Ligu mistrů jsem dlouho hrál, ale když se nepřipravíte, plavete v tom," přiznává. A tak od rána šprtá zprávy v novinách a internetu. Přímý přenos začíná 50 minut před výkopem a končí hodinu po zápase. V ulicích zasněžené Kodaně se Schmeichel ztrácí až po půlnoci. |
