Ale není to od něj stížnost. "Neměnil bych. Jsem typ člověka, který potřebuje směsici kolektivního a individuálního sportu. To je přesně brankář."
Samotář v kolektivu." Být fotbalovým gólmanem je velmi specifická záležitost. Jako hudebníci říkají, že bubeník žije ve zvláštním, osobitém světě, tvrdí totéž fotbalisté o brankářích."
Bubeník a brankář? Ani jeden zpravidla nebývá hlavním hrdinou představení, ale zkuste odehrát důležitý part s podprůměrným člověkem. Pohoříte.
Když fotbalový útočník zahodí vyloženou šanci, je to smutná záležitost. Ale stačí jediné selhání brankáře a zápas se může zlomit do zmaru.
Když se soupeř řítí na bránu, je Čech poslední instancí k odvrácení pohromy. Záchrannou brzdou před propastí.
"Když nechytíš, jdeš do kolen a s tebou celý tým. Když chytíš, splníš svou povinnost. Na psychiku je to někdy šílený zápřah," říká Petr Čech.
Jeho německý kolega Jens Lehmann zase jednou trefně prohlásil: "Gólman je celý život bit."
Právě Lehmann, respektovaný muž z londýnského Arsenalu, jednoho ze špičkových klubů, udělal nedávno hloupou chybu.
V prvních vteřinách zápasu přihrál protivníkovi míč a ten lehce skóroval. Lehmann se marně snažil zachovat ledabylou tvář. Byl zesměšněn a ponížen. Stokrát může žehlit kiks výbornými výkony. V hospodách si budou fanoušci dlouho s úsměvem připomínat jeho propadák.
Ano, brankář je celý život bit. V zimě mu mráz kroutí prsty. Před deštěm se nemá kam schovat, ba ani pobíháním se moc zahřát nemůže. Vždyť musí zůstat na své vartě, v bráně. Je vystaven nemilosrdným nájezdům soupeře.
A také výbojům fanoušků. Brazilský brankář Dida chytající za AC Milán padl v jednom zápase k zemi, když těsně vedle něj explodoval dělobuch hozený z hlediště fanoušky městského rivala Interu. Byl jim nejblíž a mohl se stát vhodným terčem. Nebyl vážně zraněn, ale to bylo jen štěstí.
Ohromné štěstí měl vlastně – při vší smůle – i Čech. Loni na podzim ho v zápase anglické ligy nešťastně zasáhl kolenem do hlavy útočník Hunt z Readingu. Na ty záběry, kdy mladý gólman po srážce opouští po čtyřech trávník a zjevně nevnímá svět, si možná vzpomínáte.
Jistě si vzpomínáte i na diagnózu: fraktura lebky. Krátce po karambolu už Čech ležel na operačním stole londýnských specialistů. Kolik tenkrát chybělo k tomu, aby nadobro skončil s fotbalem? Kolik chybělo k tomu, aby ve čtvrtek žádnou cenu nepřebíral?
Dnes už český gólman opět stojí v bráně, zraněnou hlavu mu chrání speciální přilba. A pod ní pozorné oči naplněné soustředěním.
"Když je zápas, nevnímám nic jiného. Nevnímám, že na tribuně sedí manželka, nevnímám, že fanoušci bouří."
Celý svět se Čechovi náhle zúží. Smrskne se na rozměr zeleného obdélníku, jímž je fotbalové hřiště. Nepochybujte: běžet na něj další Hunt, Čech by se mu opět jako kamikaze vrhl pod nohy.
Brankář nemůže uhnout, jak to občas dělají spoluhráči před ním. Má rozkaz vzít do bezpečí míč. Kdyby se jím neřídil, zač by potom stál?
Je to zvláštní, ale po zápase si Čech prý někdy nepamatuje, kdo kdy střídal, nebo jak padl na druhé straně gól. Vypadá to až komicky, že si jeden z hlavních aktérů nevybaví klíčový okamžik zápasu. Ale u Čecha není neobvyklé, že se ptá po utkání spoluhráčů: A kdo to vlastně střílel?
"V prvním momentu je mi fuk, kdo proti mně běží," líčí český brankář. "Nekoukám na nohy, do tváře, nedívám se na míč. Je to takový fofr, že vnímám útočníka jako celek. Vidím, co dělá, jak vede míč, víc mě nezajímá."
A přece, někdy může dělat cokoli a stejně se to stane. Padne gól. Když hrála česká reprezentace se slaboučkou Andorrou, byla to jednoznačná záležitost.
Kromě fotbalových fanatiků na tu partii a vítězství 8:1 snad každý zapomněl.
Ale kdekdo si vzpomene na čestný úspěch outsidera, při němž Čechovi prosvištěla střela mezi nohama. Prostrčit druhému míč mezi nohama, dát mu takzvané jesličky, znamená ve fotbale potupu. A Čecha, tohoto "pana Dokonalého", tímhle způsobem pokořil neznámý hráč z neznámé Andorry.
Ano, bylo z toho mírné haló. "Ten hráč se mi trefil do mrtvého bodu," hájil se Čech po utkání. K novinářům bývá vstřícný, pokorně před nimi dovede přiznat chybu, ale tehdy zvolil nedůtklivý tón. Věděl, co ostatní ne: že za gól, byť vypadal komicky, nemohl.
"Vadí mi, když mi vyčítají chlapi od piva, kteří nikdy v bráně nestáli, že jsem měl něco udělat jinak. Jen si to zkuste: letí ostrý centr ze strany, před vámi pobíhá osm lidí, každý z nich ho může škrtnout. V tom mumraji nakonec míč zapadne k tyči a vy jste za blbce. Proč jste to nechytil? Co jste tam dělal? To je přesně moment, kdy mě kritika mrzí."
Co na to říct? Snad jen použít Lehmannovu poučku: gólman je vždycky bit.
"Ano, to je náš úděl," přitakává Čech.
Gólman je vždycky bit. Pokud jste se snad i vy někdy stali na chvilku brankářem, sami to víte.
Ale někdy, když Čech chytí zvlášť těžkou střelu, když v úchvatném skoku lapí míč, musí se cítit jako král. Svírá balon a kolem něj to hučí obdivem.
Náhle je hlavním hrdinou, vystoupil z pozadí. Je zase sám, ač kolem tribuny šílí. Ale tu příliš hlučnou samotu by za nic nevyměnil.
 Brankář české reprezentace Petr Čech na tréninku před přátelským zápasem s Rakouskem. |
