Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Jak jubilant Geleta před lety vystrnadil ze zálohy slavného Masopusta

Dvě legendy československého fotbalu: Ján Geleta (vlevo) a Antonín Panenka. První jmenovaný nyní slaví sedmdesátiny. | foto: Profimedia.cz

13 2013
Když se na podzim roku 1963 začal objevovat ve hvězdné sestavě tehdy slavné pražské Dukly, působil tenhle fotbalový záložník jako zjevení. Na trávníku taková jména jako například Viktor, Čadek, Masopust, Pluskal, Brumovský či Jelínek a mezi nimi řízný jedenadvacetiletý mladík Ján Geleta.

"Já byl vždycky silný hlavně kondičně. Strašně rád jsem chodil běhat a tak když jsem ve dvaašedesátém na Julisku narukoval z Iskry Partizánske, byl jsem spíš atlet než fotbalista," vzpomíná Geleta, který v pátek 13. září slaví sedmdesátiny.

Rok strávil v béčku a potom si ho legendární kouč Jaroslav Vejvoda vytáhl do prvoligového mužstva.

"A jak mě Vejvoda mezi všechny ty slavné hráče uvedl? Povídá: pánové, tenhle kluk umí z vás nejlíp běhat, no a kopat ho naučíte vy. A byl jsem v áčku."

Později kouč Vejvoda o blonďatém slovenském středopolaři prohlásil: "Přes svou poměrně malou postavu hrál výborně hlavou, protože měl znamenitý výskok. Na jeho hře byl na první pohled nejmarkantnější důraz. Šel do všeho a ze žádného souboje nikdy neuhnul. A s tímhle důrazem se v Dukle probojoval do prvního mužstva. A Honza byl potom dokonce tak dobrý, že Pepík Masopust v plné formě mu přenechal místo v záloze a přešel do středu útoku."

A jak na to Geleta dnes vzpomíná?

"S Pepou jsme dodnes vynikající kamarádi, ale tenkrát pro něj hrát devítku, teda středního útočníka, i když trochu staženého, vůbec nebylo jednoduché. O dvanáct let staršího Masopusta si totiž protihráči mnohem víc hleděli než v záloze."

Největší zážitky? Premiéra v reprezentaci a góly Vencelovi v Ďolíčku

Kdyby měl připomenout své největší fotbalové zážitky, zmíní první start za národní mužstvo a jeden z ligových zápasů ve vršovickém Ďolíčku.

"Poprvé za nároďák, to se prostě nezapomíná. Bylo to na jaře ve čtyřiašedesátém, šlo o přátelák proti Italům ve Florencii. Při tom debutu mi samozřejmě pomohli moji parťáci z Julisky Pepa Masopust se Sváťou Pluskalem, v záloze jsem hrál s Andrejem Kvašňákem, vepředu makali Tomáš Pospíchal s Dolfi Schererem. Dobře to dopadlo a uhráli jsme tam bezbrankovou remízu," vybavuje si Geleta.

A ta liga na Bohemians?

"V kterém roce to bylo, to už si dneska nevzpomenu, ale měli jsme tenkrát v Ďolíčku přechodný domov, protože na Julisce se stadion upravoval. Klokani nám na zápas s bratislavským Slovanem půjčili speciální míče, které si přivezli z Anglie. Kopali jsme trestňák, tak jsem se k míči postavil, protože trenér Vejvoda mě tyhle kopy náramně naučil. Poslal jsem to Vencelovi do šibenice, ale rozhodčímu se něco nelíbilo, tak nařídil kop opakovat. Na a já ten růžek trefil úplně stejně i podruhé."

V téhle fotbalové partě se Jan Brumovský (dole první zprava) cítí nejlíp; vedle...

Spoluhráči z Dukly po letech... Ján Geleta v dolní řadě druhý zleva.

Ve dvaceti debutoval v národním mužstvu a necelých šest týdnů po jedenadvacátých narozeninách měl v kapse stříbrnou medaili z olympiády v Tokiu. Ve finále olympijského turnaje sice tehdejší Československo podlehlo Maďarům 1:2, ale kluk ze slovenské dědiny byl v sedmém nebi. "Stříbro z olympijských her, to moc lidí nemá. A já si tuhle medaili pověsil na krk vlastně ještě jako fotbalový bažant."

Vrcholnou formu měl v roce 1967. Na jaře si zahrál semifinále Poháru mistrů evropských zemí (předchůdce Ligy mistrů) proti Celtiku Glasgow a za stejný rok byl vyhlášen nejlepším domácím fotbalistou.

"Na to pohárové semifinále moc dobré vzpomínky nemám. Na Celtiku jsme prohráli 3:1 a zavinil jsem tam gól. A domácí bezbranková remíza už nic nezachránila, škoda," ohlíží se za svým největším klubovým úspěchem.

Místo na světový šampionát do Mexika musel do Třeboně

Zatímco z olympiády má stříbro, na světovém šampionátu si nezahrál.

"Nedlouho před mistrovstvím světa v Mexiku v roce 1970 jsem si v jednom ligovém zápase dost pochroumal koleno. A tak když kluci odlétali do Mexika, já se chystal na rehabilitaci do třeboňských lázní. Prostě smůla," posteskne si.

Když v Dukle v létě 1976 skončil, hrál pak ještě nějaký čas divizi za jinonický Motorlet a úplně na závěr půl roku za Řevnice.

"A do osmapadesáti jsem si občas zahrál za starou gardu Dukly. No, zahrál, kluci mě tam brali hlavně proto, aby lidem ukázali, že ještě žiju," směje se. "Ale s tou starou dukláckou partou se scházíme dodnes, nejčastěji při ligových zápasech na Julisce. Ale pravidelně tam nejezdím, protože s manželkou žijeme na chalupě v Křivsoudově, což je na Julisku devadesát kilometrů."

Když přišel důchodový věk, prodal byt na Spořilově a koupil tu usedlost u Vlašimi.

"No usedlost, spíš to v tom roce 1972 bylo zbořeniště. Ale léta jsem si všechno sám opravoval a dneska by se dalo říct, že už je to hezký domek. Tak jsme se tam s manželkou před dvanácti lety odstěhovali. A nic nám mezi těmi báječnými místními lidmi a v té krásné přírodě nechybí. Já se v posledních letech vylízal v benešovské nemocnici z boreliózy a vyléčil jsem i tříslo, které mi dělalo takové potíže, že po deseti metrech chůze jsem si musel sednout. Takže jsem spokojený, zdravý jak nikdy předtím."

A jaké má Geleta přání do dalších let?

"Fotbalovou radost mi dělá přípravka, které se v Křivsoudově věnuju. A tak bych se jednou rád dočkal toho, že aspoň jedno jméno z téhle přípravky se objeví na ligové soupisce," uzavírá Geleta.







Najdete na iDNES.cz



mobilní verze