Shodneme se na tom, že současná atmosféra v Dynamu je nejlepší za poslední roky?
Vždycky se to odvíjí od toho, jak se daří. Teď se víceméně daří a nálada je taková lepší. Když jsme hráli v první lize a pořád se prohrávalo, všude se říkalo, jaké máme problémy mezi hráči a v kabině. Ale není to pravda. Vedení se po šest let starých zkušenostech, kdy třeba kabina byla rozklížená, snaží vybírat do týmu hráče tak, aby zapadli.
Je něco, co vám chybí k absolutní pohodě?
K úplné spokojenosti nám chybí bodovat i venku. Doma jsme silní, všechny zápasy jsme vyhráli.
Čekal jsem, že budete mluvit spíš o prázdných tribunách.
Tak to je dlouhodobý problém. Domácí zápasy na začátku soutěže byly lepší. Bylo kolem dvou tisíc lidí, ale bylo to daný i tím, že vedení spoustu vstupenek rozdávalo. Teď se nic zadarmo nedávalo a na Prostějov zase přišlo tisíc lidí. Tohle je asi věc, kterou úplně neovlivníme. My se budeme snažit hrát tak, aby se po městě říkalo, že hrajeme dobrý fotbal a dá se na to dívat.
A hrajete teď pěkný fotbal?
Třeba s tím, co jsme hráli před dvěma lety, se to nedá srovnat. Troufám si říct, že za dobu, co jsem tady, fotbal nebyl nikdy takový jako teď. Co trénujeme na tréninku, se promítá i do zápasů. To dřív nebylo.
Když jsem se díval na poslední vzájemný zápas s Prostějovem, přišlo v roce 2003 téměř tři tisíce diváků. V pátek na stejného soupeře ani polovina. Taková návštěva jako před 13 lety by vám stačila?
Myslím si, že návštěvnost s Ústím a se Znojmem byla podobná, a už to bylo znát. Na druhou stranu na zápas se Spartou bylo čtyři a půl tisíce lidí a přišlo mi, že tři tisíce jich fandilo Spartě. I atmosféra byla komornější. Možná jsem čekal víc. Bylo by super, kdyby chodily dva nebo tři tisíce lidí. Loňské dvanácté místo je strašidelný a možná jsme teď zase začali bojovat o diváka. Řekl bych, že jsme na dobré cestě.
Jste čtvrtí, ztrácíte tři body na druhé místo. Postup však cíl není. Hraje se bez tlaku líp?
Cíle vedení víme, ale každý hrajeme proto, abychom byli co nejvýš. Důležitý byl začátek, kdy jsme vyhráli v Třinci a pak to potvrdili doma s Vítkovicemi. Postupně jsme nabrali sebevědomí a hlavně doma si víc věříme.
A vy sám? Zažil jste tu doby, kdy se vám dařilo, trápila vás zranění a nakonec se s vámi až tolik nepočítalo. Jakou situaci máte teď?
Se svým věkem už to beru trochu s nadhledem. Před sezonou mi nabídli smlouvu na další rok a já jsem byl rád, že jsem si mohl prodloužit fotbalový život. Pro mě se vlastně nic nemění. Je dobrý, že nás tu je osmnáct hráčů a každý může nahradit každého. To se potvrdilo i se Spartou. A moje pozice? Když mě trenér nepostaví, tak se nehroutím a pomůžu týmu z lavičky. Už si neprosazuju svoje ambice. Pro mě je nejdůležitější, aby tým fungoval.
Cítíte, že jste ve větší formě než třeba loni?
Takhle to nevnímám. Když se daří týmu, člověk se s tím sveze. Mám zaběhlý rytmus, dělám, co potřebuju, a cítím se pořád stejně.
Mluvil jste, že osobní ambice obětujete pro tým. Ale co vás ve 36 letech žene hrát dál?
Fotbal mě pořád hrozně baví. Kdybych šel hrát někam do Rakouska a našel si k tomu práci, tak jsem na tom finančně třeba i líp. Udělal bych to třeba ve chvíli, kdybych cítil, že v klubu je něco špatně nebo jde cestou, kterou nechci jít já. Poslední rok a půl, možná dva roky, mi přijde, že to má hlavu a patu. I to je důvod.
A z Rakouska se ozývají?
Po sezoně se mi vždycky někdo ozve. Je super si tam jít zahrát a přivydělat si. Jenže už to není profesionální fotbal. Vím, že mě to čeká. Za rok, možná za dva. Ani ne to Rakousko, jako fakt, že skončím. Ovšem momentálně mě naplňuje, že můžu být každý den v kabině a hrát fotbal.
Přišel jste do Budějovic v roce 2008 ze severních Čech. Už jste Jihočechem?
Až skončím, určitě tu zůstanu. Myslím si, že i co se týče práce, ať už ve fotbale, nebo jiném oboru, je větší šance najít ji tady než na severu. Rodiče asi budou zklamaní, ale já jsem tady spokojený. Před sezonou mi byla nabídnutá funkce šéftrenéra přípravek. Ráno jsem na stadionu, odpoledne na Složišti a do toho studuju trenérskou licenci.
