Za uplynulé jaro odkopal v druholigovém německém Norimberku pouhých deset mistrovských minut. Když se na to ve čtvrtek novináři Jana Poláka na brněnském stadionu otázali, jeho agent Pavel Paska je sepsul: „Spíš se ptejte, kolik toho odehrál předtím.“
Ta vizitka budí respekt. V Norimberku, belgickém Anderlechtu i dalším německém klubu, Wolfsburgu, sklízel nyní pětatřicetiletý záložník uznání za svou neústupnost, dlouho patřil mezi pilíře také v české reprezentaci.
Není divu, že v Brně po svém slavném odchovanci dlouho tajně toužili. A když za ním v prosinci delegace ze Zbrojovky vyrazila, začalo se přání měnit v realitu. „Z jednání jsem měl velice dobrý pocit. Zaujala mě nová vize klubu,“ prohlásil Polák, který z Brna odešel už jako jednadvacetiletý.
Nyní v mateřském klubu podepsal dvouletou smlouvu. „Jsem zvědavý, jaké to po tak dlouhé době bude,“ hlásí bojovný záložník.
Kdy jste se definitivně rozhodl pro návrat?
Během posledního měsíce. Jednání se Zbrojovkou byla na super úrovni, ale byl jsem upřímný a řekl jsem, že čekám, jak se vyvrbí situace v Norimberku. Na základě toho jsme se pak dohodli.
Norimberk už o vás neměl zájem?
V kádru jsem byl pořád, ale ke konci sezony jsem se zranil a byl jsem přes čtyři týdny mimo. Trenér chtěl dohrát sezonu s týmem, co měl k dispozici předtím, takže jsem se už na hřiště nedostal. Vlastně už posledního půlroku jsem nenaskakoval, i když najevo mi doteď nedal nikdo nic.
Jiné nabídky nepřišly?
Já už jsem to potom neřešil, soustředil jsem se na Norimberk a na to, co přišlo z Brna. Pokud je někde konkrétní zájem, tak by se nad tím člověk měl zamýšlet, protože nic jiného by přijít nemuselo.
Přispěla k vašemu rozhodnutí i povedená brněnská sezona?
To ani ne, to s tím nesouviselo. Ale laťka je nastavená vysoko a já budu strašně rád, když se budeme pohybovat v horních patrech. Ale to neznamená, že se to povede hned. Budou tu noví hráči, nový trenér, nová filozofie. Teprve se ukáže, jak se s tím každý srovná.
„Když se bude dařit, tak ti nikdo nic špatného neřekne. Ale když se dařit nebude, tak je jasné, že se toho bude hodně valit na mě.“ |
Zbrojovka se chce posunout mezi elitní českou pětku. Oslovila vás její filozofie?
Určitě, jinak bych tu nabídku asi neakceptoval. Už v prosinci jsme se o tom bavili a myslím, že je to dobrá vize. Všichni v klubu jí musí věřit a uvidíme, v jakém časovém horizontu se to povede. Chce to trpělivost, nikdy to není hned, ale já doufám, že to klapne.
Jaká by měla být vaše role?
Cítím se pořád dobře a mám chuť hrát. Myslím, že tomu pořád mám co dát. I když člověk nevyniká nějakou rychlostí, tak zkušeností jsem nasbíral plno. Věřím, že dokážu pomoct svou hrou i tím, že můžu mladým klukům říct, jak to funguje v zahraničí a co všechno udělat pro to, aby se posunuli dál.
Nemáte trochu obavy z českého prostředí? Chodí tu méně diváků než v Německu a často jsou slyšet nepřející křiklouni...
Samozřejmě, že člověk nemůže očekávat to úplně nejlepší. To je ta naše česká mentalita. Ale když jsem si řekl, že tu budu hrát, tak se s tím musím vyrovnat. Samozřejmě když se bude dařit, tak ti nikdo nic špatného neřekne, ale když se dařit nebude, tak je jasné, že se toho bude hodně valit na mě. Ale nechci si dělat alibi, to nemám rád. Budu se soustředit na sebe a na to, abych pomohl klukům. Doteď se nemusím za nic stydět ani schovávat, budu se prezentovat tím, čím jsem se vždycky prezentoval. Nejsem žádný playmaker ani král střelců, z toho budu vycházet.
Takže vás nestraší vysoká očekávání fanoušků?
Očekávání může mít každý, jaké chce. Někdo může přijít a říct si, že Polák dá dva góly, pak je nedám a budu největší blbec. Ale lidi z klubu ví, jaká je moje pozice. Moje hra je taková, jaká je, budu se snažit pomoct zkušenostmi. Vím, co umím, a do nějakých větší akcí se pouštět nemusím. Člověk by se měl prezentovat tím, co umí.
Čím konkrétně můžete pomoct mladým spoluhráčům?
Nevím, jak tady kluci pracují, ale třeba si někdo může něco vzít z toho, jak se připravuju. Byl jsem vždycky ten, který hodně pracoval, a myslím, že právě tohle většině kluků v Česku chybí. Aby se nenechali jenom chlácholit tím, že jsou talenty a něco umí, ale aby dál pracovali. Člověk na sobě musí makat a snažit se zdokonalovat, protože jedině takhle se posuneš dál – a třeba se dostaneš k vysněnému angažmá. Když usneš na vavřínech, tak je to v dnešní době konec.
Řešil jste se Zbrojovkou i vaši vzdálenější budoucnost v klubu?
Bavili jsme se o všem. Ale zatím jsem si strašně přál ještě hrát, což se podpisem smlouvy podařilo. Doufám, že bude držet zdraví a všechno půjde tak, jak si všichni představujeme. Co bude dál, to ve fotbale nemůžeš nikdy plánovat. To bych si taky před dvěma roky mohl říct, že prodloužím v Norimberku, ale změnilo se vedení, změnilo se všechno, trenér měl jinou vizi. To se může stát i tady a člověk neví, jak bude reagovat. Takže těžko něco slibovat.
Brno jste opustil už před čtrnácti lety. Jaký k němu máte vztah?
Já jsem se tady narodil, vyrůstal jsem tady, znám tu plno lidí, mám tu kamarády. Jsem tady vlastně doma. Je pravda, že jak jsem byl venku, tak jsem neměl možnost úplně sledovat zápasy a dění okolo klubu, ale poslední rok dva jsem to docela sledoval. Nějaké věci se začaly hýbat a byl bych rád, kdyby se to dostalo do fáze, jakou si všichni představují.
Znáte se vůbec s někým v týmu?
S většinou se budu seznamovat. Znám třeba Martina Doležala, který se mnou byl v žáčcích na Janouškově, z jednadvacítky znám Pavla Zavadila, i když jsme se dlouho neviděli. Nerad bych na někoho zapomněl, aby nebyl naštvanej. Ale jak jsem přišel před dvěma lety do Norimberku, tak tam nezůstal kámen na kameni, budovalo se úplně nové mužstvo. Taky jsem skoro nikoho neznal, ale fotbal je kolektivní sport a lidi k sobě musí najít cestu. Nemusí to tak být v soukromí, ale na hřišti to musí klapat.
A jste připraven na to, že lidé budou na ulici poznávat vás?
Poznávali mě i v Německu. Musím říct, že když jsem se před dvěma roky vrátil po dlouhé době do Norimberku, tak to bylo super přivítání. Jak jsem odcházel, tak jsme vyhráli pohár, a lidi na tohle nezapomenou. Bylo to pro mě strašně příjemné a překvapující. Jaké to bude tady, to teprve zjistím. Česká mentalita je trošku jiná, ale uvidíme.
