"Plánoval jsem, že to ještě letos dotáhnu do reprezentace," svěřuje se dvacetiletý záložník z africké Guineje. "Rozehrál jsem se a konečně jsem se cítil ve své kůži na hřišti i mimo něj. Všechno bylo ideální."
Až do osudového pondělí 26. srpna, kdy po zápase v Ostravě selhalo Traorému srdce. Pro lékaře to zůstává záhadou a pro něj samotného rovněž. "Proč zrovna já," přemítá usměvavý "Momo", který tehdy málem přišel o život. A stále netuší, zda se ještě bude moct vrátit k fotbalu.
Pamatujete si, co se tehdy v Ostravě stalo?
Vím úplně všechno, ani jednou jsem neztratil vědomí. Po zápase jsem si dal klasicky sprchu, nechal jsem si ošetřit zraněný kotník, všechno bylo jako obvykle. Až když jsem nastupoval do autobusu, ucítil jsem bolest v zádech a zatočila se mi hlava. Spoluhráči se mě začali ptát, co se děje, a odvezli mě do nemocnice.
Napadlo vás, že by mohlo jít o problém se srdcem?
Vůbec, považoval jsem to za nehodu. Ani jsem neomdlel, jen mě bolelo v zádech.
Josef Hušbauer ze Sparty utíká s míčem Mohamedovi Traorému.
Za míčem sprintují Václav Kadlec (vlevo) ze Sparty a Mohamed Traoré.
A pak vám lékaři řekli, co se stalo.
Byl to šok. Když se vám něco děje se srdcem, tak vás přece bolí na hrudi. Ale když jsem podstoupil všechna vyšetření, doktoři mi řekli, že srdce mi pracovalo jen na 50 procent. A řekli mi, že ty potíže souvisí právě se srdcem.
Napadlo vás, že nechybělo moc a mohl jste umřít?
Vůbec, na smrt jsem ani jednou nepomyslel. Nenapadlo mě, že je to něco tak vážného. Vždyť jsem se cítil dobře, téměř nic mě nebolelo. Rozhodně ne tak, abych měl myslet na smrt. Až doktoři mi řekli, že jsem měl velké štěstí. Že kdybych zrovna neseděl v autobuse nebo už byl na cestě a mimo velké město, že by to mohlo dopadnout špatně. Až potom jsem si řekl: aha! Musím doktorům z ostravské nemocnice ještě jednou moc poděkovat za to, že mi zachránili život.
Poslední prohlídka naději Traorého nezvýšilaPřed víc než rokem přicházel z Francie do Brna jako nadaný, ale fyzicky zanedbaný amatér. "Potřebuje čas," shodovali se trenéři fotbalové Zbrojovky. Mohamed Traoré jej nakonec potřeboval méně, než se čekalo. Šikovný záložník z Guineje už na jaře začal hrát ligu, na prahu nové sezony se z něj vyklubal brněnský trumf. "Byla to trefa," hodnotí jeho příchod sportovní ředitel klubu Zdeněk Kudela. Nyní se však bohužel zdá, že Zbrojovka o tohle eso přijde. středeční prohlídka nepřinesla příznivé výsledky, srdce dvacetiletého hráče po srpnovém infarktu stále není připraveno na zátěž profesionála. "Kdyby se jednalo o běžného člověka, může ze 75 procent dělat to, co dosud. Ale u vrcholového sportovce je to složitější," podotýká Kudela. Lékaři stále netuší, co u tak mladého člověka infarkt vyvolalo. "Znovu však zaznělo, že může děkovat Bohu i doktorům, že žije. Kdyby jej to postihlo o hodinu později, tak už tu není," tvrdí Kudela. V pátek Traorého čeká ještě zátěžový test, ale zdá se, že mu doktoři předepíší klidový režim přinejmenším do května. "Jarní část ligy na 90 procent vynechá. A vyvstává otázka, co bude dál," říká Kudela. Jasné rovněž není, zda tou dobou africký klenot Zbrojovky ještě bude v Brně. |
Jaké pak byly dny v nemocnici?
Se sestřičkami jsem byl kamarád, často se za mnou chodily fotit, pořád mě někdo žádal o podpis. A byl tam skvělý doktor, se kterým jsem se bavil anglicky. Všichni se ke mně chovali výborně.
Jak zprávu o tom, co se stalo, přijali vaši příbuzní?
Rodina měla velký strach. Všechno se nejdřív dozvěděli z internetu, takže mi volali, co se děje. A já je uklidnil, že jsem v pořádku.
To byl váš případ tak známý, že se dostal až do Afriky?
Ve Francii se informace o mně objevily na různých sportovních serverech a ve zprávách. V Guineji je potom přebrali a tak se o tom dozvěděli moji rodiče.
Takže jste byl chvíli mezinárodní hvězdou.
To ano, ale radši bych jí byl jako dobrý fotbalista. A ne jako nemocný.
Jaký teď vlastně máte režim?
Po zdravotní stránce se cítím dobře. Lékaři mi řekli, že můžu začít trénovat, tedy pomalu začít zatěžovat organismus. Každý den dělám pár sklapovaček, abych se pomalinku rozhýbal, postupně mohu začít s plaváním, běháním a kolem. Na fotbal to ještě není. Ale nesnáším zimu, hrozně jsem se jí bál a tímto se to aspoň vyřešilo (směje se).
Jak vlastně trávíte své dny, když nemůžete naplno sportovat?
Jsem doma, dívám se na televizi. Ale je to nuda. Nedávno jsem byl asi tři týdny v Paříži, kde mám příbuzné a kamarády, tam to bylo lepší. Taky jsem tam byl na nějakých vyšetřeních a překvapilo mě, že mi lékaři řekli něco úplně jiného než tady. Že mé srdce je v pořádku, že se jedná o problém s páteří. Jsem z toho nesvůj, protože jsem cítil bolest jen v zádech. Ale doktoři tady jsou si jistí, že jde o srdce.
Kterým lékařům věříte?
Když vás bolí záda, tak vám přijde logické, že je problém v zádech, a ne v srdci. Ale musím věřit lékařům, co se o mě starají, mají výsledky mých vyšetření a jsem s nimi pořád kontaktu. Nemůžu přece věřit někomu, kdo mě skoro nezná.
Mrzí vás celé to trápení o to víc, že přišlo ve chvíli, kdy jste se zrovna dostával do parádní formy?
Právě, to mě na tom nejvíc štve. Nevím, proč se to stalo. Fotbal jsem hrál odmalička, ani si nepamatuju, kdy jsem začínal. Jako všichni kluci jsem pořád běhal za balonem a chtěl být fotbalistou. To byl můj jediný sen.
Kdy vám došlo, že by se mohl stát skutečností?
V Guineji jsem hrál regionální soutěž, pak jsem v patnácti odešel do Paříže, kde jsem působil v podstatě na stejné úrovni. Ale začal jsem se zlepšovat, herně se vyvíjet a všimli si mě v Brně, kde jsem uspěl na zkoušce.
A pronikl jste do profesionálního fotbalu. Byl to velký skok?
Obrovský. Naučil jsem se tady, jak to funguje mezi profesionály, jak se co dělá. O těchhle věcech jsem neměl nejmenší tušení. Bylo skvělé hrát fotbal na téhle úrovni, ale chtěl bych jít výš, dál. Snil jsem o Barceloně, kterou miluju. Proto jsem každý den makal, abych toho dosáhl, ale bohužel se mi stala ta nehoda a spadl jsem skoro na nulu.
Jak jste si zvykl na život v Brně? Proti Paříži je to malé město.
Ale i když je to menší město, je tady víc zábavy. V Paříži žijí lidé víc se svou rodinou, tady je mentalita jiná. Chodí se do barů, na diskotéky, dělají se party. Pařížané také pořádají různé akce a večeře, ale jen pro užší okruh lidí.
Takže se tu dokážete zabavit?
Samozřejmě jsou dny, kdy jsem od rána do večera doma, chybí mi tu rodina nebo kamarádi. Ale rád zajdu i někam ven, jen u toho nepiju alkohol. Nikdy jsem se nenapil piva ani ničeho jiného. Dokážu se zabavit i bez toho.
A jak jste na tom s češtinou?
To je katastrofa (směje se).
Mohamed Traoré (vpravo) a Lamine Fall.
Váš spolubydlící Lamine Fall přitom mluví česky dobře. Nezkoušel vás učit?
Já s ním raději mluvím francouzsky. Nechci, aby to znělo špatně, ale měl jsem vyšší cíle, Brno jsem bral jako přestupní stanici. I když bych samozřejmě něco česky umět měl, abych lépe rozuměl trenérovi, spoluhráčům nebo fanouškům. Ale mohu se domluvit anglicky.
Zmiňujete fanoušky. Poznávají vás?
Celkem hodně, až z toho jsem překvapený. Poznávají mě a chtějí se fotit na ulicích, v klubech, restauracích, na zastávce, parku, všude. Jsou na mě milí a všichni mi přejí, abych se vrátil k fotbalu. Je to hodně příjemné a povzbuzující.
Jaké jsou tedy vaše plány do budoucna?
Ty nejbližší jsou jasné - začít zase trénovat. A dostat se kousek po kousku zase zpátky.
Nebojíte se, že vám doktoři řeknou, že už nemůžete hrát?
To nepřichází v úvahu. Žádný lékař mi nikdy neřekl nic o konci kariéry, ani mi nic takového nenaznačili. Mají ve mě důvěru a já v ně. Proto na něco takového vůbec nemyslím.
To je také důvod, proč působíte tak pozitivně?
Mám v sobě africkou mentalitu, která říká, že je pořád proč se usmívat. Zdá se mi, že v Česku lidi nevypadají tak šťastně, jak by mohli. Všichni se začnou cítit dobře až o víkendu, do té doby jsou ve stresu. Ale i to, že tady spolu sedíme, můžeme si dát pití a pobavit se, je přece důvod k radosti. Spousta lidí, kteří třeba leží v nemocnici, se usmívat nemůže, takže pokud je možnost se smát, měl by to člověk dělat.
