Ale stejná vlastnost a láska ke sportu znamenala, že díky Lindmajerovi se často "pohnuly ledy." "Děda mi vždycky říkal: Nad nikoho se nepovyšuj, před nikým se neponižuj. To je heslo, kterého se držím celý život," říká Lindmajer.
Fotbal a hokej. Pokud jste tam Lindmajera, s klubovou šálou nebo plzeňskou vlajkou, v minulých letech nespatřili, bylo to stejné, jako by na hřišti scházel rozhodčí. Jaké jsou jeho nejvýraznější vzpomínky a příhody?
Začátky. V 9 letech, v roce 1959, ho děda vzal na fotbal. Tak začala jeho éra fanouška. Ale chvíli i hráče. "S kamarády z tehdejší ulice Pionýrů jsme se šli přihlásit do Štruncových sadů, asi dva roky jsem chodil kopat," vzpomíná Lindmajer. A pravidelně mířil i do ochozů. "V roce 1962 jsem nechyběl na utkání proti brazilskému Flamengu. Nezapomenu na výhru 2:1 a skvělý výkon gólmana Franty Hlavatého. Je skvělé, že ještě dnes pomáhá brankářům na Petříně, žije fotbalem."
1966. Rok, kdy Lindmajer spoluzakládal Klub vlajkonošů. "Vedl jsem ho, měli jsme 120 členů a v Zátiší v hasičárně klubovnu." Tam plzeňští fandové pořádali besedy, zvali trenéry i hráče Škody. "Moc si nás vážil trenér Vlasta Chobot. Chlap, který byl na stáži v Anglii a u nás trošku předběhl dobu. Když Plzeň v roce 1967 postoupila do první ligy, vybral asi 10 fanoušků a pozval nás na slavnostní klubovou večeři do plzeňského Ciziňáku," říká Lindmajer.
Pěšky do Kladna. V červnu 1967 vyrazila parta plzeňských fanoušků na ligový duel do Kladna. Pěšky, po staré "pražské" silnici. "Po 40 letech to chlapci z kotle zopakovali. Šli sice o něco kratší trasou než my, ale smekám před nimi."
Ikona Plass.
Když se Lindmajera zeptáte, koho považuje za nejlepšího fotbalistu, který v Plzni hrál, odpoví bez váhání. "Franta Plass, lepší tady nebyl. Ale moc si vážím spousty dalších. Třeba Franty Sudíka, Venci Kamíra nebo bohužel dnes už nežijícího Standy Štrunce..."
Demonstrace před radnicí. S nadsázkou, právě Lindmajerova buldočí povaha pomohla zachránit prvoligový fotbal pro Plzeň. V roce 1993 Viktoria stála před krachem, ale akce fanoušků pomohla k její záchraně. "Založili jsme Klub fandů plzeňského sportu. S tím, že budeme sport podporovat i bránit. Uspořádali jsme demonstraci před radnicí, vyvolali jednání s panem primátorem Mračkem. Ve finále klub od města dostal okolo čtyř milionů korun. Netvrdím, že v opačném případě by nastal konec fotbalu v Plzni, snad by se našel jiný zachránce, ale tohle Viktorce hodně pomohlo."
Sedačky ven. Další důkaz Lindmajerovy zarputilosti. Hokejový klub nainstaloval na počátku 90. let na celém stadionu sedačky a fanouškovský "kotel" se bouřil. "S Jardou Kubíkem, bývalým krasobruslařem, jsme si dovolili otravovat generálního ředitele Škodovky Soudka. Byli jsme u něj třikrát, až nám slíbil schůzku přímo na stadionu," popisuje Lindmajer. Jednoho nedělního odpoledne se měli sejít, jenže ředitel Soudek měl zpoždění. "Tehdejší šéf klubu Steiner nám nevěřil, že jsme něco domluvili. Říkal, že jsme mu zkazili neděli. Jenže Soudek opravdu přijel, omluvil se za zpoždění a my mu vše vysvětlili." Fanoušci dostali příslib, že sedačky se odmontují. Jenže měsíc uplynul a nic. "Tak jsme se k Soudkovi objednali znovu. Zrovna měl oslavu, popřáli jsme mu a on se ptá: Tak jak se vám fandí bez sedaček. Vůbec nevěděl, že někdo to zdržoval. Hned zvedl telefon a druhý den ráno byly sedačky pryč," líčí.
S Jágrem na pivku. Lindmajer několik let pořádal i exhibiční fotbalové zápasy mezi hráči Viktorie a plzeňskými hokejisty. "Pravidelně hrál Martin Straka, občas dorazil i nějaký host, třeba David Volek. K tomu se vždy udělala autogramiáda, pořádali jsme besedy, kam přišly dva tisíce lidí, posedělo se u pivka." Se Strakou si několikrát přiťukl i k narozeninám. "Já je slavím 1. září, Martin třetího. Před lety, když jako mladík v létě odlétal do Pittsburghu, jsme se každý rok sešli, popřáli si a dali malé pivko. Jeden rok takhle do hospůdky U Šenku přivedl i Jardu Jágra, poznal jsem i Jágrovu maminku. Martin Straka je pro mě vzor sportovce. Dokazuje, že klubismus pořád existuje."
Padesátiny v Luční. Když Lindmajer slavil 50. narozeniny, bylo to stylově na hřišti v Luční ulici. "Společně s bývalým fotbalistou Milošem Vacínem, který je o deset let starší. Zahráli jsme si fotbálek, dostal jsem dres a spoustu darů. S Marcelem Švejdíkem, tehdejším útočníkem Viktorky, jsem se vsadil, že mu dám gól z penalty se zavázanýma očima. On mi dal šátek, jenže mi vzal i míč a já naprázdno máchal nohou," směje se Lindmajer. Každopádně má jedno přání k zářijové šedesátce. "Zopakovat podobnou akci."
Láska Katapult. Stejně jako nescházel na zápasech, pravidelně Lindmajer navštěvoval i koncerty legendárního Katapultu. "Bolí mě srdíčko, že nás "Dědek" Šindelář loni opustil, byl to jeden z mých nejlepších přátel," svěřuje se. "Dokonce mi zakázal kupovat si vstupenky na jejich koncerty. Jednou hráli v Klatovech, mě nechtěli pustit do sálu a "Dědek" položil kytaru a řekl – Dokud ho nepustíte, nehraju!"
Povodně v Troubkách. Lindmajer s dalšími fanoušky pomáhal v roce 1997 i po povodních na Moravě. "Vyrazili jsme do Troubek, uklízeli a bourali. A pak v létě jsme tam jeli znovu. Když jsme zničené domy pomáhali odklízet, přispěli jsme i při stavbě nových." A Troubky nezapomněly. "Když pak byly povodně v Plzni a chyběly tady vysoušeče, zavolal jsem do Troubek. A druhý den ráno je sem dovezla avia."
Sázka s Horváthem. Sud piva stále Lindmajerovi dluží kapitán Viktorie Pavel Horváth. Kvůli porážce se Spartou v pohárovém utkání v uplynulé sezoně. "Fandím Manchesteru, přál jsem Chebu a teď i Sokolovu nebo karlovarským hokejistům. Prostě západním Čechám. Ale nemám rád Spartu. S Horváthem jsem se vsadil, že s ní nesmějí prohrát. O sud. Plzeň prohrála, ale zatím kapitán sázku nedodržel," popichuje Lindmajer na dálku. I tak Viktorce na jaře zase bude fandit. Před 50 lety měl po boku dědečka. Teď Lindmajer drží za ruku šestiletou vnučku Melissu. Tradice pokračuje...
