Byl to zvláštní pocit přijet na Spartu jako host?
Je to hodně jiné. Vždycky jsem byl na té druhé straně. Ale byl to pro mě obrovský zážitek. Uhráli jsme bod, přišlo skoro patnáct tisíc diváků. Byl to zážitek pro všechny.
Před začátkem zápasu jste si spletl strany a šel k hloučku fotbalistů Sparty. Tolik jste si na ně zvykl?
Ne, to ne. Půjčil jsem si míč od rozhodčího. Šel jsem automaticky zpátky na stranu, na které jsem se rozcvičoval. Ale rychle jsem si to uvědomil.
Ve Spartě jste strávil drtivou většinu své kariéry. Máte v ní kamarády. Jak to probíhalo před zápasem?
Nejvíc jsem si psal s Kájou Kiselem. Hecoval mě, že se potřebuje dostat do slovenského nároďáku, ať mu pustím nějaký gól.
Měl jste pak obavy, aby ho opravdu nedal?
Prý by byl rád, kdyby vyhrál soutěž o nejhezčí gól ligy. Ale já mu napsal, ať oželí slovenský nároďák, že se aspoň budeme častěji vídat.
Cítíte se stále sparťanem?
Teď jsem Kladeňák. Spartu mám rád, pořád ji mám v srdci. Ale hlavní priorita je pro mě teď Kladno. To mě platí, jsem tady spokojený. Nic jiného pro mě teď neexistuje. Ale zápas na Spartě jsem hodně prožíval. Vždyť jsem tam byl od pěti let.
Co pro vás bylo nejtěžší?
Sparta má výborné standardky. Několikrát se tam míč kutálel, klasická trma-vrma. Jun trefil tyč. Bylo to nepříjemné, mají spoustu hlavičkářů, pomalu všichni umí dát gól.
Tomu byl blízko Jun, hlavou trefil ze šesti metrů tyč. Může gólman v takové situaci něco dělat?
Tlačit očima míč ven. Kdyby to trefil do brány, tak to nemůžu mít.
