Starší Niko musí na český fotbal vzpomínat příjemně. Když hrál poprvé za reprezentaci, bylo to proti Česku. V prosinci 1996 se oba výběry srazily ve finále turnaje o Pohár krále Hasana II. v Casablance. Češi vedli gólem Druláka ze čtvrté minuty, za půlhodiny srovnal Pralija. Zápas nakonec vyhráli Chorvati na pokutové kopy 4:1.
Bratři Kovačové se narodili v Berlíně chorvatským rodičům a jejich fotbalové osudy se tvořily společně. Hráli za Rapide Wedding a Herthu Zehlendorf. Když bylo Nikovi devatenáct, přestoupil do Herthy Berlín a poprvé se jejich kroky rozdělily. Zlomovým datem byl rok 1995. Robert dostal možnost se ukázat v Norimberku a Niko dal 11 gólů za sezonu. V létě 1996 se oba sešli v Leverkusenu.
"Niko byl perfektní kluk, ve všem mi hodně pomohl," vzpomněl si na svého bývalého spoluhráče Martin Frýdek, který do Leverkusenu přestoupil ze Sparty o rok později než oba Chorvati. "Na soustředěních jsme spali na jednom pokoji. Mluvili jsme spolu Česko-chorvatštinou a díky tomu mě mohl učit Německy."
Robert se zpočátku nemohl prosadit, místo něho hrál německý reprezentant Wörns. Až když odešel do Paříže, naskočil mladší z Kovačů do sestavy a postupně se vypracoval v jednoho z nejlepších osobních strážců v bundeslize. Je velice rychlý a houževnatý, nikoho přes sebe nepustí. Patří i do národního mužstva. "Špatně se proti němu hraje, pořád drží za triko," poznamenal Frýdek.
Niko byl oporou, probojoval se do chorvatské reprezentace, ale zastavilo ho těžké zranění kolena. Obdivuhodně se z potíží vylízal, ale do sestavy se už dostával těžko. To se mu nelíbilo a na světě vzplál konflikt mezi ním a trenérem Christophem Daumem. "Měl s ním problémy, ale přesně nevím jaké," podotkl Frýdek.
Niko po třech letech v Leverkusenu přestoupil do Hamburku, kde ho zvolili i kapitánem. Brzy se vypracoval v klíčového hráče, kraloval ve středu pole. Soupeřovi nájezdy se o něj rozbíjeli a Niko pak ještě stačil vyrážet do útoku a střílet góly. Ve své první sezoně v Hamburku jich dal osm, v té poslední přidal čtyři. "Zase se mi začal fotbal líbit. V Leverkusenu jsem necítil důvěru a moje hra tím trpěla. V Hamburku se to nedalo srovnat. Trenér Pagelsdorf mi dal na hřišti volnost, kterou jsem potřeboval."
Když si na ně Bayern políčil, musel je vykoupit z platných smluv. Robert stál v přepočtu víc jak tři sta milionů korun, Niko o sto milionů korun méně. "Neváhal jsem ani minutu, lepší klub mě už nemohl oslovit," říkal Robert Kovač. Niko se zprvu moc nechtělo, ale nakonec také souhlasil. "Nebylo jednoduché odejít z Hamburk. Prožil jsem tady dva nádherné roky, ale nabídka z Bayernu nepřichází každý den."
Podle trenéra Hamburku Pagelsdorfa neměl klub na výběr, než svého hráče prodat. "Byli jsme v situaci, kdy jsme museli myslet také obchodně. Nabídku Bayernu nešlo ignorovat. Pravda, je mi líto, že Niko odešel."
Bundesliga si tak do své kroniky zapsala další hvězdnou bratrskou dvojici. Kovačovým tam patří místo vedle Karla-Heinze a Michaela Rummeniggeových, Uliho a Dietera Hönessových, Karla-Heinze a Bernda Försterových, Helmuta a Erwina Kremersových a Klause a Thomase Allofsových.
