"Dneska? Dneska ne," řekl zprvu, když v domluvené hodině procházel chodbou hotelu v klubovém tričku s číslem 9 na zádech.
Pak se zastavil, kývl, objednal si mattonku a ochotně vyprávěl o milované Florencii, o třech synech, o reprezentaci, o ztracených snech. "Dobrou náladu sice mám, ale rozhovor stejně dělat nechci. Tak začněte..."
Po dvanácti letech v Itálii si musíte zvykat na jinou zemi. Není to pro vás příliš velká exotika?
Líbí se mi to, může to být zajímavá zkušenost. Jen jsem začal, mám za sebou dva týdny tréninku.
Tréninku? Vždyť v Praze kvůli bolavému kotníku trénujete jen lehce. V úterý jste přípravný zápas proti Libuši proseděl v civilu.
Ale není to zase tak vážné. Kotníky mě vždycky zlobí. Jednou pravý, teď zrovna levý. Je to vzpomínka na namáhavou italskou ligu, věci, které se za celou kariéru nahromadí. To je v mém věku normální.
Neradí vám doktoři, abyste fotbalu raději nechal, aby se to ještě nezhoršilo?
Je mi jedno, co říkají doktoři. Já chci dál hrát. Ale kdyby to nešlo dál...
Bylo by vám to líto?
Ani ne, už je mi pětatřicet. Vlastně o rok míň. Snad před pár lety by mi taková možnost vadila.
Rozhodoval jste se dlouho, jestli nabídku z Kataru přijmout?
Ani ne. Je to přesně to, co jsem po rušných letech v Itálii hledal.
Ale fotbal v Perském zálivu se přece s tím italským nedá srovnávat.
To nemůže, ale nelituju. Pochybuju, že by moje tělo ještě zvládlo dva těžké zápasy týdně, kdy si člověk před plným stadionem nemůže dovolit na chvíli vydechnout. Katar, to bude oáza. Chtěl jsem si trochu odpočinout.
Práce v Kataru bude míň namáhavá?
Vždycky je to práce, ale zmizel ten tlak, kvůli kterému jsem v Itálii musel hrát stále jen dobře. Ani teď nemůžu hrát špatně, to je jasné, ale lidi v Evropě nerozumí tomu, že mi to někdy nemusí vyjít. V Itálii se průměrné výkony neodpouštějí.
Dokážete si představit, že už si vrcholový fotbal kvůli bolavým kotníkům nikdy nezahrajete?
Ano. A pokud to nebude kvůli kotníku, může to být kvůli něčemu jinému. Rád bych hrál až do čtyřiceti, ale pokud mi to unavené tělo nedovolí, tak co můžu dělat?
|
GABRIEL BATISTUTA |
Váš současný spoluhráč Němec Effenberg se v Al-Arabi upsal na osm měsíců, vy rovnou na dva roky. Proč?
A proč ne? Neměl jsem žádný zvláštní motiv.
Jak se vůbec se spoluhráči domluvíte? Španělsky těžko.
Anglicky. A mám tu s sebou italského fyzioterapeuta, který se o mě stará.
Teď jste s týmem v Praze, už jste stačil projít město?
Čas by byl, ale nikam jsem nešel.
Praha se vám nelíbí?
Ale ano, velmi. Je to jedno z nejkrásnějších měst v Evropě, nádherné památky, historie, ale už jsem to jednou viděl. Někdy v roce 1996, když jsme tu s Fiorentinou postoupili přes Spartu v Poháru vítězů.
Ani české sklo, jak jste plánoval, jste si zatím nekoupil?
Ještě ne. Čekám, až mi to někdo daruje. Já o tom nic nevím, je možné, že bych si koupil něco nekvalitního. Nemám záruku.
Poradit by vám mohl třeba jeden český spoluhráč, kterého jste během kariéry poznal.
Ááá, samozřejmě. Tomáš. Tomáš Řepka. Byl to dobrý kluk.
Hráli jste spolu pár let ve Fiorentině. Vy v největší slávě, on tvrdý a neústupný obránce. Troufl byste si proti němu?
Ale proč ne? Zvládl jsem zápasy proti mnohem lepším obráncům.
Ve Fiorentině jste zažil nejkrásnějších devět let života, alespoň to často tvrdíte. Bylo těžké v roce 2000 přestoupit do AS Řím?
Velmi těžké. Ve Florencii jsem měl všechno, co člověk potřebuje k tomu, aby žil spokojeně.
Lidé po vás chtěli, abyste kandidoval na místo starosty města, že? Musel byste volby vyhrát...
Starosta? Je to pravda, ale nevzal bych to. Politiku nemám moc rád.
Tak proč jste nakonec odešel do Říma?
Život byl skvělý, ale já potřeboval ještě něco jiného. Chtěl jsem vyhrát italský titul, scudetto. Nevím, jestli mi fanoušci odpustili, ale já toho nelituju. Dočkal jsem se.
AS Řím vyhrál právě s vámi titul po osmnácti letech. To musel být mimořádný zážitek.
Bylo to osmnáct let pro AS, pro mě jen jeden rok, ale bylo to obrovské.
Takových úspěchů určitě máte víc. Co třeba mistrovství světa? Nikdo v historii nevstřelil na dvou šampionátech po sobě hattrick, jen vy. Ale na vítěznou sošku jste si nikdy nesáhl.
To jediné mi bude chybět do smrti, na jiném mistrovství už hrát nebudu.
Když loni vypadla Argentina, jeden z hlavních favoritů, už v základní skupině, tekly vám slzy přímo na hřiště. Už ta porážka přebolela?
Ta nikdy nezmizí. Zbylo mi zklamání a smutek. Argentina tehdy trpěla v obrovské ekonomické krizi, chtěli jsme všem lidem v naší zemi udělat radost. Měli jsme skvělý tým a já cítil poslední šanci. Bylo to poprvé, kdy jsem kvůli fotbalu plakal.
Jen čtyři góly vám chybí do vyrovnání rekordu Gerda Müllera v počtu vstřelených gólů na mistrovství světa. Nemrzí vás to? Je to jen malá mezera!
Takový je život, dohoní ho někdo jiný.
Pro Argentinu dokázal vyhrát titul tým kolem útočníka Kempese v roce 1978, také tým kolem Maradony v roce 1986, ale možná stejně silný Batistutův tým ne. Proč?
Někdy se vyhrává, někdy prohrává.
Není vám líto, že při zápasech Argentiny už s číslem 9 nenastupuje hráč s jménem Batistuta?
To je normální, hráči nejsou věční. Na zápasy reprezentace se nedívám, nechybí mi to. Když fotbal nehraju, v televizi mě nezajímá.
Myslíte, že jednou bude v reprezentaci další Batistuta? Ze tří synů by se to mohlo povést.
Není to pro mě důležité. Jsou malí.
V Itálii jste skončil, v reprezentaci také. Asi se blíží chvíle, kdy góly přestanete střílet úplně.
Ano, už brzy. Za rok, za dva.
A pak? Přestěhujete se do Florencie nebo na ranč do Argentiny? Po kariéře jste chtěl lovit a rybařit.
Přemýšlím, co budu dělat. Napadá mě plno věcí.
Třeba?
Třeba se nudit, nedělat vůbec nic.
Dokážete žít bez fotbalu?
Samozřejmě! Ano! Ale neříkám, že u fotbalu nezůstanu.
Jako trenér?
To určitě ne.
Majitel klubu?
Taky ne.
Manažer?
To by se mi líbilo.
Kromě jiného vás produkční společnost Metro Goldwin Mayer lákala do filmové role Ježíše Krista. Proč se to nepovedlo?
Protože jsem si ostříhal vlasy. Ne, vážně, to byl jen nápad, který nevyšel.
A vás herectví láká?
Může být, teď jsem fotbalistou.
I vaše obvyklá oslava gólu je trochu jako z filmu: zakleknete jako lovec a jakoby střílíte z pušky.
To jsem nevymýšlel, je to spontánní.
Jednou jste řekl: „Když nestřílím góly, jsem nešťastný.“ Teď jste zraněný, minulou sezonu v Interu Milán jste se netrefoval, přesto nešťastný nevypadáte. Pořád se usmíváte.
Ne, nešťastný opravdu nejsem. Ale já to tenkrát myslel trochu jinak. Nešťastný jsem kvůli válkám nebo hladomoru, jsou důležitější věci než góly. Ale přiznávám: když nedávám góly, jsem sám se sebou nespokojený, jsem na sebe naštvaný, ale nešťastný rozhodně nejsem.
 Gabriel Omar Batistuta v Praze... |
