Baroš: Mám tady svého Rosického. A jsem šťastný

Istanbul (Od zvláštního zpravodaje MF DNES) - Už to vypadalo, že je s rozhovorem s Milanem Barošem o jeho krásných dnech v Galatasaray Istanbul amen. "Milane! Milane! Můžete?" křičel jsem přes turecké novináře v neděli v noci, když fotbalový útočník vyšel z kabiny po zápase s Konyasporem.

Fotbalový útočník Milan Baroš dává góly a oslňuje Turecko. | foto: AP, ČTK

Před chvílí dal dva góly a zvýšil počet svých zásahů na šest ve třech utkáních v řadě. Jen se po hlasu otočil, ale pokračoval v chůzi a zmizel u autobusu.

Po chvíli ale vystoupil se slovy: "Tak můžeme."

Pamatujete svou tak skvostnou bilanci dvou gólů ve třech zápasech v řadě.
Asi ne. Vždycky jsou nejdůležitější začátky, proto jsem za ty trefy moc rád a doufám, že to takhle bude pokračovat.

Čím si tu bilanci vysvětlujete?
Hlavně hraju, to je nejdůležitější. Když člověk sedí na lavičce, góly dávat nemůže.

To jistě, ale přesto: vás ten příval gólů nepřekvapuje?
Když se podíváte kolem mě, všude jsou výborní fotbalisté. Arda, Lincoln, Kewell a další. Především Lincoln je fotbalově velmi inteligentní, pro útočníka je to nejlepší typ hráče, jaký může být. On je něco jako Tomáš Rosický pro český nároďák, dokáže vymyslet finální přihrávku, uděláte pohyb, on to vidí a dá vám balon přesně tam, kam potřebujete. To je k nezaplacení. Ano, cítím, jak mi roste forma i sebevědomí, ale ty góly nejsou jen moje zásluha, měli na nich velký podíl i spoluhráči.

Takže se dá říct, že vám mužstvo sedí víc než třeba Portsmouth, kde jste na jaře nedal ani gól?
Nechci start v Galatasaray přeceňovat. Je sice krásný, ale jde teprve o začátek. A nechci ani srovnávat s Portsmouthem, jsem vděčný, že jsem tam mohl být. Co bylo, bylo. Teď chci dávat góly za Galatasaray.

. Pohled MF DNES

Stokrát mě štval. Stokrát jsem pro něj neměl hezká slova, když odsekával při rozhovoru, a to ještě v lepším případě, někdy se na rozhovor nezastavil vůbec.

Nadávat na Milana Baroše jde snadno; pokud chcete někoho pranýřovat, lepší terč mezi fotbalisty nenajdete.

Za spoustu malérů si mohl sám a teď je snadné mu jich spoustu dalších přišít. Brání se po svém, možná nešťastně, je nepřístupný, a tím opět irituje.

S Milanem Barošem mám ale spojené i jiné okamžiky. Nikdy nezapomenu na Euro 2004. Okouzleně jsme si tehdy říkali s kolegou: při vší úctě k Nehodům, Vízkům a spol., takového útočníka tahle země ještě neměla! Pravda, z minulosti se žít nedá.

Ale kdo z vás by nechtěl takového Baroše nyní? Mně se v neděli v Istanbulu "Baroš 2004" aspoň zčásti připomněl.

A ještě něco... Některé zážitky a pocity jsou nesdělitelné, přesto půjdu do rizika, že budu vysmíván coby patetický hlupák.

Když jsem seděl na tribuně Galatasaray a Baroš dal báječný první gól, začali ke mně turečtí kolegové obdivně zvedat palce, plácali mě po zádech. Téměř jako bych ten gól dal já. Věděl jsem, že je to nepatřičné, ale nemohl jsem si pomoci: cítil jsem v tu chvíli hrdost.

Baroš si u mě právě předplatil odpuštění, až mě zase bude štvát.

Zmínil jste sebevědomí – cítíte, jak vám s góly roste?
Určitě. Útočník je hodnocený podle gólů a já s tím souhlasím, branky za něj vždy hovoří. Můžete hrát 90 minut tužku a v 91. naskočíte na centr, ten vás trefí do hlavy, dáte rozhodující gól a oslavují vás.

Vaše nedělní góly ale nevypadaly jako náhoda. Ten první byl nádherný.
Lincoln ke mně protlačil balon, já si ho na šestnáctce přiťukl a chtěl mu ho nejdřív vrátit. Jenže do toho prostoru vystoupil obránce, tak jsem se rozhodl, že vystřelím, a trefil jsem to asi nejlíp, jak to šlo. Taková rána vyjde jednou z deseti pokusů, takže jsem štastný, že vyšla zrovna teď.

Protože jste se parádně uvedl před domácím publikem na Galatasaray?
Ano. Dva dny před utkáním navíc po havárii zemřel šéf jejich kotle, před výkopem se proto držela minuta ticha a zápas byl smutnou atmosférou ze začátku trošku svázaný.

Zato na konci skandoval celý stadion mohutně vaše jméno.
To byl moc krásný pocit. Přesně tohle je ohodnocení vaší práce a výkonu.

Není to pro vás i satisfakce? Leckdo nad vaším přestupem do Turecka pochyboval.
Je mi úplně jedno, co kdo v Česku říká. Řídím se podle sebe a záleží mi na názoru mých nejbližších, rodiny a známých. Co říkají ostatní, je mi už po tom všem úplně ukradené.

A zaregistroval jste, co říkají v Turecku? Zdejší fanoušci z vás doslova šílí.
Zatím jsem ve městě nebyl, nestihl jsem to. Moc ani nevnímám okolí: kupovat turecké noviny nemá smysl, něco málo jsem si četl na internetu, ale jinak tady chodím jen na trénink a z něj do hotelu, to je vše. Uvidíme, jestli někdy vůbec půjde do ulic vyjít.

Neušil jste si vlastně na sebe skvělým startem bič? Teď už se od vás budou góly automaticky čekat.
Každý, kdo se kolem fotbalu točí, ví, že můžete mít šňůru zápasů, kdy góly dáte, i šňůru, kdy nedáte nic. Jen vás to nesmí položit. Ale já teď nemám důvod mluvit o střeleckém půstu a snad ho nebudu mít i dál.

Užíváte si střeleckého probuzení?
Určitě. Sám vím, že poslední léta nebyla ideální, ale teď jsem se odrazil a věřím, že to bude pokračovat. Nechci ale nikomu nic dokazovat. Fotbal hraju, protože mě baví, je to moje zaměstnání a chci v něm něco dokázat. Nehraju ho pro některé pisálky v Česku ani pro Radky Druláky, Luhové a spol.

Křištálová lupa Co vám vlastně tak moc vadí na českých novinářích?
Víte co? Tak já vám to řeknu: vím, že je určitá sorta lidí, která má za úkol psát negativně. A i když sekáte latinu, vtáhnou vás v létě do rvačky, vtáhnou vás do hádky s trenérem Brücknerem, vymýšlejí si hrozné lži. Novináře nepotřebuju, i když je mi líto fanoušků, že se někdy kvůli tomu nemohu podělit o své dojmy.

Neděláte si zle i vlastním přístupem?
Čím si dělám zle? Ať s některými novináři mluvím, nebo ne, stejně mě vmotají do věcí, které se nestaly. Ale nechme toho. I to, co jsem řekl teď, se obrátí proti mně.

Je těžké s tímhle vědomím žít?
Věřte mi, že není. Ale jestli to nějaké mladé kluky od novin baví, tak jim přejme, ať jsou šťastní.

A vy teď šťastný jste?
Já jsem šťastný celou dobu.

. Máme nového krále, zní fotbalovým Istanbulem

Istanbul je pro Milana Baroše šťastné město. Fotbalový Klondike, kde nachází samé zlato. Zde prožil nejúchvatnější kapitolu kariéry, senzační a vítězný obrat s Liverpoolem proti AC Milán ve finále Ligy mistrů 2005. A nyní, po více než třech letech, zde ve službách Galatasaraye začal být opět kanonýrem, ze kterého jde strach.

"Po tomhle utkání neusnu jako po žádném. Budu dlouho do noci koukat na televizi," říkal fotbalový útočník po nedělním střetu s Konyasporem, v němž dal branky s pořadovým číslem pět a šest, přičemž za turecký velkoklub odehrál jen tři zápasy v základní sestavě. "Jestli se v televizi podívám i na své góly? Nevím, jestli je budou někde dávat."

Byly to liché obavy: Barošovy zásahy běžely na všelijakých kanálech až do svítání. Jako jeden ze znaků "epidemie Baroš", jež plnou silou zasáhla Turecko.

"Je tady nový král," oznamoval v pondělí list Fotomac čtenářům. Na mysli měl samozřejmě Baroše. K ještě větší popularitě útočníka přispělo, že dvěma góly zazářil ve významném zápase. Tribunami cloumaly emoce, neboť dva dny před nedělním duelem se při autonehodě zabil vůdce fanoušků Galatasaray.

Než se začalo hrát, držela se na stadionu minuta ticha a po zápase turečtí novináři psali, že Baroš poslal své góly Alpaslanovi – tak se zesnulý příznivec jmenoval – rovnou do nebe.

Na titulní straně Fotomaku je český fotbalista vyfocen, jak si radostí z gólu vyhrnuje dres a pod ním je obří titulek: Alpaslan. Pro získání přízně fanoušků si Baroš nejspíš těžko mohl vybrat příhodnější utkání.

"Spisovatel Stefan Zweig napsal román Hvězdné hodiny lidstva. Já píšu, že toto byla Hvězdná hodina Milana Baroše," nechal se útočníkovým výkonem, který své góly stihl do 61. minuty, strhnout Hakan Dilek, sloupkař Fotomaku. "V Barošovi jsme viděli Hakana Süküra v nejlepších letech," pokračoval v narážce na legendárního tureckého střelce.

Ano, celý ten povyk se dá nazvat Barošomanií. Po městě už jsou ke spatření červenožluté či oranžové dresy s číslem 15 a útočníkovým jménem na zádech a sám Baroš způsobně říká: "Z toho, že se mi daří, mám radost i kvůli vynikajícím fanouškům."