Nebýt povstání statečných Velšanů a úžasné islandské pohádky, kterou v neděli rázně ukončili Francouzi, těžko se na fotbalovém šampionátu hledá vzrušení.
Proč je Euro průměrné a unavené?
Proč vás někdy nudí?
Jsou to až kacířské otázky pro někoho, kdo fotbal miluje. Mistrovství Evropy by mělo být vrcholem čtyřleté snahy, koncertem pro nejlepší. Jenže když si večer co večer zapínáte televizi, místo zábavy vás obvykle čeká opatrnost, vyčkávání a taktická svázanost.
„Turnaj se neměl rozšiřovat na čtyřiadvacet účastníků. Byla to chyba, protože hlavním cílem je neprohrát,“ prohlásil německý trenér Joachim Löw už před dvěma týdny.
Přesně to vystihl, protože základní pasáž ve skupinách se proměnila v rozvleklé čekání. Vzhledem k tomu, že postupovaly i čtyři týmy ze třetích míst, taktizovalo se.
Méně šikovní bránili, šikovnější nikam nepospíchali. S výjimkou skupiny marných, ke kterým se kromě Ukrajinců, Rusů, Rakušanů nebo Švédů zařadili i Češi, měl prakticky každý šanci na úspěch.
A dál? Dál už se žádná velká show čekat nedala, protože vyřazovací část bývá svázaná. Proto je prostor na malé zázraky, které systém se šestnácti účastníky nedovoloval.
Portugalci postoupili do semifinále, aniž by vyhráli jediný zápas. Když ve středu ubrání Wales, jsou ve finále.
Co byste odpověděli, kdyby se vás provokatér zeptal: A vám se to Euro jako líbí?
Barometr zábavy je výmluvný. Nejvíc bodů dostanou překvapení, která se udatně bijí. Podceňovaní Maďaři si to rozdali s Cristianem Ronaldem a remíza 3:3 je výsledkovým hitem. Islanďané se prokousali do čtvrtfinále přes Anglii a ještě se omlouvali, že vyřadili reprezentaci, kterou obdivují. Živelní Velšané prožívají horečku francouzské noci. Třímilionová země rudého draka, která si zakládá na ragbyové historii, může reálně snít o fotbalovém finále.
„Pokud tvrdě pracujete a nebojíte se snít, pak se nebojíte ani selhání. Já nemám strach, každý někdy selže,“ vykládal trenér Chris Coleman po čtvrtfinálovém triumfu nad hvězdnou Belgií.
Wales sbírá komplimenty. Za nebojácnost a ryzí nadšení. Sobotní hrdina Hal Robson-Kanu je bez angažmá, protože mu ve druholigovém Readingu skončila smlouva. Statný Sam Vokes, střelec gólu na 3:1, se celou kariéru toulá po klubech nižší úrovně.
Velšané ani Islanďané, byť měli vizitky outsiderů, se nechytili defenzivního antifotbalu a za osvěžující vystoupení si vysloužili odměnu.
Bohužel šampionát spíš naplňují daleko méně zajímavé příběhy.
Už po skupinách napsal Jonathan Wilson pro Eurosport: „Rozšíření turnaje přineslo jen nudu.“ A to ještě netušil, že při netrpělivě očekávaném osmifinále Chorvatsko versus Portugalsko uvidí první střelu na branku až ve 117. minutě.
Bývalý šéf evropského fotbalu a vizionář Michel Platini před osmi lety tvrdil, že nový formát šampionátu neovlivní kvalitu fotbalu: „Navíc to bude posun pro menší země.“
Bod 2 se potvrdil, bod 1 nikoli.
Nadýmáním Eura se kvalita rozmělnila, nejvyšší reprezentační fotbal se posunul k průměrnosti. A tím, jak jsou elitní týmy vyrovnané, se drolí zážitky. Těžko se divit, když zkušený Němec Lukas Podolski poví: „Nový systém Eura je stupidní.“
Ano, je to divné Euro, ale pořád má týden, aby si vylepšilo kredit.
