Petře, přemýšlíte někdy nad tím, jak dokáže být fotbal krutý?
Krutý? Spíš neúprosný. Zvlášť na nejvyšší úrovni, kdy svou pozici musíte obhajovat týden co týden. Někdy se holt stane, že to nevyjde.
Teď už to můžete přiznat: jak vám bylo loni, když do Chelsea přišel Belgičan Courtois a trenér Mourinho s vámi neměl slitování.
Trenér vybírá a vy se ze dne na den můžete ocitnout na vedlejší koleji, aniž uděláte něco špatně. Fotbal je boj a nikdy nevíte, jaké překvapení je schované za rohem.
Váš recept na skepsi?
Trénuj, jak nejlíp dovedeš, a když dostaneš šanci, hraj naplno, ať se ukážeš. Držel jsem se toho celou sezonu, v každém zápase jsem ukázal, že můžu hrát, jenže můj kolega dělal totéž a nebyl důvod cokoli měnit. Já mezitím pochopil, že musím pryč, protože ještě nenastal čas, abych seděl na lavičce a byl rád, že jsem ve velkém klubu, kde ke mně všichni chovají úctu. Nebýt toho, nejsem teď v Arsenalu.
Nebojíte se, že dopadnete jako Tomáš Rosický? I když v tréninku dře a při zápasech nekazí, dostává od trenéra Wengera minimum šancí.
Jistotu nemá nikdo. Záleží jen na mně, jak se všechno vyvrbí. Když si trenér bude myslet, že se mu nelíbí, jak hraju, tak mě vyndá. Já se nikdy neptám, jestli začínám jako jednička, dvojka, nebo trojka. Do každého tréninku jdu s tím, abych trenérovi dokázal, že nemá jinou možnost než mě vrazit do branky.
Musí být brankář sobec, když je v sestavě místo jen pro jednoho?
Je to individuální role v týmovém sportu, přesto musí být vždycky na prvním místě tým, ne vaše ego. I když nehrajete, musíte najít způsob, jak mužstvu pomoct.
To se snadno řekne, ale jde to ve skutečnosti?
Musí to jít. Nejdřív překonáte zklamání a pak děláte všechno, abyste situaci zvrátil. Byl jsem neustále připravený na chvíli, kdy přijde Mourinho a řekne: Zítra hraješ! Bohužel to neříkal často, tak nastal moment, abych to vyřešil já. Ale dřív, když mohlo k zápasům odjet jenom šestnáct hráčů, to bývalo horší. Nás bylo pětadvacet a devět kluků muselo zůstat doma. V Sheffieldu United kvůli tomu vyřadili z nominace druhého gólmana. Vzpomínám si, jako dvojka jezdil obránce Phil Jagielka a jednou musel i do branky.
Až zaberete místo v brance Arsenalu, budou vztek a naštvání řešit vaši noví kolegové Ospina a Szczesny, oba reprezentanti. Není vám někdy konkurentů líto?
V téhle otázce bohužel není místo pro soucit. Buď hraješ, nebo sedíš. Ale samozřejmě jsem o klucích v Chelsea často přemýšlel: Mají to zatracené těžké, když makají každý den, jsou stejně dobří jako já, jenže místo je jen pro jednoho. Trenér vybere a hotovo.
Když loni přicházel mladý Courtois, věděl jste, že váš čas pominul?
Nevěděl, ale člověk nemusel být génius, aby pochopil, že Thibaut dostane šanci jako první. Já se nechtěl zbytečně unáhlit s finálním rozhodnutím. Leckdo by byl zhrzený. Slyšel jsem příběhy brankářů, kteří neunesli pád mezi náhradníky. I já. Musím zaklepat, že tohle se mi v Chelsea nikdy nestalo. Mně nikdo z kolegů - a že jich bylo - neházel klacky pod nohy a nesnažil se mi trénink otrávit. Já se loni zachoval stejně.
Teď budete poznávat úplně jiné prostředí. Lpíte na tom, abyste měl na zádech jedničku?
Vůbec ne. Všude jsem si čísla vybíral podle toho, co zrovna bylo na skladě. Pokud mi Arsenal číslo nepřiřadí podle svého uvážení, vezmu si nějaké volné.
Nemáte žádné priority? V Chelsea jste byl číslo 1 od začátku.
Protože odešel Neil Sullivan a jednička byla volná. Carlo Cudicini nosil třiadvacítku.
V Rennes jste měl čtyřiatřicítku.
Tam měli brankáři dané, že nosí jedničku, šestnáctku nebo třicítku. Jenže všechno bylo obsazené. Vybral jsem si číslo 33, ale po jednom přípravném zápase se francouzská federace rozhodla, že zrovna třiatřicítku vyhradí žolíkovi, který se bude vymykat přestupovým regulím a klub si ho může pořídit kdykoli. A tak jsem se o jedno číslo posunul.
Na dvojnásobek sparťanské sedmnáctky, že?
Ve Spartě jsem zdědil tréninkové věci po obránci Pavlu Novotném, který měl velikost XXL jako já. Na všem měl sedmnáctku, takže když se mě ptali, jaké chci číslo, nechtěl jsem v tom dělat zmatek.
