Nedvědovi se vrátí jen část z 37 milionů, které před šesti lety v souvislosti s Mafloorem v utajení vydal. Neslavně končí jeho snaha rozmnožit tímto způsobem majetek.
„Byla to první a zároveň poslední Pavlova investice tohoto druhu v Česku,“ tvrdí Bronislav Šerák, právník spolupracující s agenturou Zdeňka Nehody, jež o Nedvěda pečuje.
Pikantní přitom je, že k investici do Maflooru, jenž je nyní v konkurzu s jedenatřicetimilionovým dluhem, přesvědčil hvězdu Juventusu právě Nehoda. „Byla to chyba,“ uznává.
Díky Nedvědovým prostředkům firma Mafloor vznikla: fotbalista poskytl zhruba 22 milionů na nákup rozlehlého areálu v Blovicích u Plzně i na nákup dřevozpracujících strojů.
Dalších 15 milionů v cenných papírech posloužilo Živnostenské bance jako zástava kontokorentního úvěru pro firmu. Právě o tuto zástavu Nedvěd s jistotou přijde.
Zbylých 22 milionů může dostat částečně zpět, uzná-li ho soud za přednostního věřitele, což je pravděpodobné.
V takovém případě by záložníkovi náleželo minimálně 70 procent ze sumy vzešlé z konkurzního vyrovnání.
„Sedmého března je dražba areálu firmy s vyvolávací cenou 19 milionů,“ říká Šerák. Vynese-li dražba právě 19 milionů, Nedvědovi by z nich náleželo přes třináct. Jeho konečná ztráta by tak byla okolo 24 milionů.
Je to vysoká suma, nicméně necelá desetina Nedvědova ročního platu v Juventusu, který je podle odhadů 250 milionů korun.
Fotbalistu přesto musí prodělek mrzet. Stejně jako to, že tratil po špatné radě vlastního manažera.
„Pavel byl samozřejmě naštvaný, ale vyříkali jsme si to a naše vztahy zůstávají korektní,“ tvrdí Nehoda. Nadále prý vlastní podpisové právo k Nedvědovu kontu, což je důkaz důvěry.
„Důležité je, že za Pavlovou ztrátou nelze vidět od nikoho žádný úmysl,“ míní Šerák.
Nedvěd včera nebyl k zastižení, aby se k případu vyjádřil.
V době, v níž pomohl Maflooru na svět, mu zbýval půlrok v Laziu Řím, kde hrál před angažmá v Juventusu.
„Pavel nechtěl, aby se kdokoliv dozvěděl, že skutečným investorem je on, proto využil možnosti finančního depozita: jeho peníze šly ke mně na účet a odtud do té továrny,“ vzpomíná právník Julius Kramarič, který tehdy pracoval s Nehodou.
Kramarič tvrdí, že on a Nehoda drželi dohromady formálně 67 procent akcií Maflooru, ale nevykonávali akcionářská práva, neboť jejich reálným vlastníkem byl Nedvěd. Zbylým akcionářem byl šéf společnosti Robert Mašek.
„Myslím, že pan Mašek přecenil své síly,“ uvádí Šerák příčinu krachu. Zlomovým bodem byla nevydařená zakázka ve Francii z roku 2004: Mafloor tam instaloval dřevěné sruby, ale nedostal za ně zaplaceno a vykázal patnáctimilionovou ztrátu.
To byl začátek konce společnosti, jež se přes snahu o revitalizaci ocitla koncem roku 2005 v konkurzu. S tímto rozhodnutím souhlasil podle Šeráka i Nedvěd.
